...byl podnik v pravdě nekonformní a z pohledu nabídky ostatních letních festivalů neambiciózní, alespoň co se týče jasné tématické dramaturgie. Zdá se nyní na tomto místě laciné hovořit o záměru (a ze záporu dělat ctnost), leč bylo-li tomu tak, nemohu hovořit o opaku.

Zahradní slavnost, ač pozvolna stoupal její počet návštěvníků, si nekladla za cíl stát se klasickým letním festivalem pro široké spektrum posluchačů. Jejím, nikdy nevysloveným motem, byly HRANICE, které na jednu stranu nechtěla nikdy překročit (jistá regionalita), a naopak HRANICE, které chtěla bourat (žánry).

Zda-li se to podařilo, nechť posoudí návštěvníci, kteří se za těch deset let dají počítat na tisícovky a účinkující, které dík již zmíněné nekoncepčnosti, lze zpětně spočítat jen stěží.

Dnes, patnáct let po pádu totality, je jasné, že každá nezávislost něco stojí. Zákon zachování energie platí nejen ve fyzice, ale i v ekonomickém, resp. kulturním životě. Pokud výdaje (nemyslím nyní jen ekonomické) značně převyšují zisky (a nyní rozhodně nemyslím peníze), je třeba se přinejmenším zamyslet.

Deset let je myslím dobrá doba na to, předat tradici dále, nebo skončit. První alternativa je samozřejmě lepší, leč v situaci, kdy není komu předávat, je lépe odejít, než „násilně“ a „křečovitě“ pokračovat dál.

Nakonec mi nezbývá, než poděkovat všem, kteří se podíleli na realizaci tohoto projektu (zvláštní dík patří Městu Hořice za podporu i shovívavost), a také všem, kteří těch deset let náš festival navštěvovali.

DÍKY !

-ok-